sobota 4. března 2017

Jen výkřik do tmy

Zvláštní, jak mě ke psaní nového článku vždycky donutí až určité okolnosti. Někdy mám pocit, že jsem neskutečný smolař, že mám život s prominutím na hovno a že už nikdy nebudu šťastná. Pak se ale rozhlédnu kolem sebe. To, co vidím, je neskutečné štěstí a nikdy nehynoucí láska. A já mám to štěstí zažít něco, co mnoho z těch, co znám, nemá. Milující rodina. 

Člověk má v životě asi hodně špatných dní a ani já nejsem výjimkou, protože si v poslední době procházím něčím, s čím se nestačí nic víc než jen vyrovnat a nechat to jít. Vidím každé to ráno, kdy se probouzím s úzkostí u srdce, se spoustou otazníků v hlavě a touhou zase jen usnout a snít. Ale nejde to. Zase tady nastává ten okamžik, kdy se musím zvednout, seskočit z postele, stoupnout si k oknu a vítat nový slunečný den, který v mém srdci bude neskutečně prázdný a černý. I ty nejobyčejnější věci se budou zdát náročné, nebudu jíst a pít (jo, jsem jeden z těch, co prostě nejí, když se něčím trápí, ale alespoň můžu říct sbohem špeku, že) a budu si hledat maličkosti, proč se smát (což je dobře). 



Hrozně mě dostává, že si lidé (ani já nejsem výjimkou) drží v životě lidi nebo věci, které je dělají nešťastnými. Když jdu po ulici, kolikrát koukám do těch němých tváří a říkám si, co je asi trápí, protože, nekecám, nikdo z nich se neusmívá. A já taky ne. Mám v uších hudbu, vnímám ji a cítím se vcelku fajn. Vnímejte hudbu, mnohdy vám hodně napoví!



Píšu zase článek, který je spíše výkřikem do tmy, ale miluju to. Miluju se svěřovat, miluju, když se někdo s mým povídáním ztotožní a má chuť to semnou jen tak probírat. Před problémy se nikdy nesmí utíkat, protože nás doženou. To nejlepší, co můžeme udělat, je postavit se jim a přijmout je jako výzvu. Takže já si teď říkám: VÝZVA PŘIJATA. Výzva plná bolesti, změn a velkých skoků do neznáma, ale já doufám, že tam na konci té trnité cesty mě čeká něco krásného, co mi bude dávat vyšší smysl. 



Nakonec, pamatujte. Nemá cenu se trápit. Minulost nezměníte, budoucnost si nenastavíte, žijte přítomným okamžikem, protože to, co je teď, se už nemusí nikdy opakovat. Berte život jako dar, který vám byl dán a nesmíte jej promrhat. Není lehké rozloučit se s něčím, co vás velkou část života doprovázelo, ale jak se říká: Loučení je sice smutné, ale krásné, protože to, co trvá věčně, omrzí. Jo a taky se nebojte, že vás už nic hezkýho nečeká. ono si to štěstí každého jednou najde, fakt. Buďte jen sami sebou a nechte se unášet tím, co je pro vás přichystáno. 

2 komentáře:

  1. Moc krásný a pravdivý článek :) Mám to stejný, taky teď nemám nejlepší období, ale snažím se o "přenastavení v hlavě", kdy do sebe nechávám putovat pozitivní energii ze všech zdrojů. Konec konců, jsme to jen my sami, kdo může změnit náš postoj, přístup, myšlení. Držím ti palce a ať už to jde jen k lepšímu! :)
    www.lucastirska.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky se snažím o to přenastavení v hlavě a navíc mě to hrozně baví :) Mám tendenci se pořád na všechny usmívat a je mi o dost líp, než když jsem všechno strašně řešila :)

      Vymazat